Účelem napsání tohoto článku není podrobný rozbor souvislostí, hledání, co bylo příčinou toho, že zákon č. 106/1999 Sb. připravil na přelomů roků těžké chvíle mnoha pracovníkům státní správy i samosprávy. Pokusím se z pohledu diváka a velkého příznivce radikálního zpřístupnění všech dostupných informací, a to především prostřednictvím informačních a komunikačních technologií v čele s Internetem, nastínit některé problémy, které k tomuto stavu vedly a které by mohly být ponaučením pro budoucnost, pokud by měl někdy spatřit světlo světa podobný zákon, hledající přijatelný kompromis technického a legislativního pohledu na ICT.

Zákon o svobodném přístupu k informacím byl schválen již v květnu roku 1999 a přestože byl dostatek času na přípravu povinných subjektů k jeho uvedení do života (vstoupil v platnost až od 1. 1. 2000), zavládlo v posledních prosincových dnech uplynulého roku a v prvních lednových dnech nového roku na mnoha místech zvýšené pracovní úsilí. V zájmu objektivity je třeba říci, že povinné subjekty se snažily dohnat nejen zaváhání vlastní, ale doháněly také určité zaváhání centrální státní správy, která k zákonu nevydala žádný výklad nebo sjednocující metodiku. Není to jen akademická úvaha, podobné kompromisy bude zřejmě muset hledat například kolektiv tvůrců vznikajícího zákona o elektronickém podpisu, který nyní projednává Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR (PS PČR).

Nerad to říkám, ale svůj nemalý díl viny na tom má sám zákon a jeho způsob vzniku. S odstupem času to přiznává i jeden z nejvýznamnějších spoluautorů zákona, pan Oldřich Kužílek. Pozor, neplést tento jeho sebekritický pohled s paušálním odmítáním zákona jako celku, se kterým se mnohde lze setkat. Problém spočívá především v tom, že pokud zákon vznikne jako poslanecká iniciativa, nemá vlastně rodiče, kteří by mu pak pomáhali s prvními krůčky ve společnosti. K zákonu č. 106/1999 Sb. nebyl předkladatel z nějakého ministerstva (vládní návrh zákona podobného obsahu zpracovávalo tehdy souběžně Ministerstvo kultury, obě skupiny autorů se několikrát sešly a konzultovaly, ale po schválení zákona podle poslanecké iniciativy se jej ministerstvo přirozeně neujalo, když nemuselo), které by pak bylo odpovědné za jeho uvedení v život, za zpracování výkladu či metodiky, vzorů, formulářů, postupů, ... Samozřejmě již slyším výtku legislativců, že vykládat zákon může jedině soud. Ale určité metodické sjednocení v rámci zákona je přeci možné a veřejně prospěšné. (Nevypadá například dobře, když jeden ústřední orgán poskytuje informace zdarma a druhý vyžaduje dopředu uhrazení zálohy v nemalé výši, oba s odvoláním na stejný paragraf stejného zákona.) Dalším problémem pak bylo příjímání kompromisů a formulací navržených z mnoha stran. V zájmu průchodnosti při celkovém schvalování bylo v PS PČR přijato několik formulací, které jsou pak nekonzistentní se zbývajícím textem. Znovu ale zdůrazňuji, že výsledný text zákona není zdaleka tak špatný, jak tvrdí jeho odpůrci Hlavní příčinu jejich nevole vidím spíše v pocitu ohrožení a vyrušení ze stávajícího klídku.

Dalším problémem bylo, že stát propásl příležitost a nevyužil více než půlroční čas k přijetí některých konkrétních kroků v zájmu koordinované realizace tohoto zákona. Mnozí prozíraví lidé si budoucí problémy uvědomovali a poukazovali na ně. Přes deklarovanou povinnost dotčených subjektů zveřejňovat od 1. 1. 2001 množství informací také na Internetu (způsobem umožňujícím dálkový přístup) se tento zákon stává problémem také pro informatiky (nejen pro pracovníky tiskových či podobných odborů resortů). Proto byla tato otázka projednávána i v Radě vlády pro státní informační politiku. Rada je poradní orgán vlády ČR a předsedá mu místopředseda vlády a ministr financí pan Mertlík a jeho členy jsou příslušní náměstci ministrů, představuje nejreprezentativnější platformu pro tvorbu a koordinaci realizace Státní informační politiky (SIP). SIP se zveřejňováním informací samozřejmě také počítá. Zástupce Ministerstva průmyslu a obchodu Radu v září upozornil na blížící se problémy a tehdejší sekretář Rady a předseda ÚSIS přislíbil vypracování sjednocující metodiky. Úkol ale nesplnil a v prosinci předložil Radě materiál, který obsahoval pouze právní posouzení zákona a slíbené vypracování tolik potřebné metodiky bylo odbyto konstatováním, že takový materiál údajně zpracovává Legislativní rada vlády, a proto bylo od přípravy metodiky upuštěno. Moc pěkné. Je úplně jedno, zda šlo o nedorozumění, informační šum nebo o jinou chybu. Z pohledu bývalého člena zastupitelstva a rady malého města se dosti těžko smiřuji s představou, že by referent bez sankce na jednání městské rady řekl, že zadaný úkol nesplnil, protože někde slyšel, že ho zpracovává někdo jiný.

V každém případě zde byla hanebně promarněna ideální příležitost sjednotit postup státu při realizaci tohoto zákona a jednotlivé resorty přirozeně v závěru roku začaly řešit problematiku nekoordinovaně (termín účinnosti zákona se nezadržitelně blížil a na resortech nemohl odpovědný pracovník říci, že se na zákon č. 106/1999 Sb. nechystá, protože slyšel, že to dělá někdo jiný) a tedy samozřejmě rozdílně, protože zákon vůli k různým výkladům dává, ostatně jako většina zákonů. To není nic neobvyklého.

Co totálně selhalo na ústřední státní úrovni, podařilo se částečně na okresní úrovni. Úsek pro legislativu a místní správu na Ministerstvu vnitra v předstihu připravil a pan náměstek Zářecký již 9. prosince schválil metodický návod pro okresní úřady k uplatňování zákona č. 106/1999 Sb. Ten byl ještě v prosinci předán na setkání přednostů zástupcům okresních úřadů a podle tohoto metodického návodu bylo možné se s problematikou zákona o svobodném přístupu k informacím na okresních úřadech se ctí vypořádat.

Jak již to tak v životě bývá, nejtěžší situaci měly obce a města. Nejen, že obce neměly k dispozici nějakou metodiku (v tom byla jejich situace srovnatelná s ústředními resorty), ale jejich situace byla mnohem obtížnější v tom, že pro podobnou problematiku má jen málo měst a obcí nějaké odpovídající personální vybavení, například pracovníka pro vztahy s veřejností, tiskového mluvčího, tajemníka všeuměla nebo podobnou osobnost, která by tuto novinku uvedla v život. Té práce a nervů, které bylo nutno vynaložit na vymýšlení postupů pro realizaci prakticky jednoho totožného problému na více jak šesti tisících obcí! Snažili jsme se s kolegy z komise ISMO alespoň částečně pomoci a hned po získání dokumentu od autorů a po souhlasu s jeho zveřejněním jsme již 16.12.99 umístili na Internetu (http://www.munet.cz/ismo/Default.htm) onen návod pro okresní úřady, který bylo možné v dosti velké míře aplikovat i na obcích. Ale informatická konference měst a obcí (kde jsme dali na tuto stránku avízo) není Neviditelný pes, a tak tuto pomoc využila jen necelá stovka obcí. Samozřejmě lze předpokládat, že osvícené okresní úřady tento metodický návod daly k dispozici také svým starostům, ale podle našich informací tomu tak zdaleka nebylo všude. A hlavně to všechno bylo v předvánočním chvatu, tedy zoufale pozdě.

V samém závěru roku (22. 12. 1999) se podařilo ve vládě schválit nařízení vlády 364, kterým se upravuje součinnost orgánů státu s obcemi při zajišťování povinností podle § 5 zákona č. 106/1999 Sb. Také tento dokument je ze strany některých obcí kritizován. Vezmeme-li v úvahu jen startovní datum 1. 1. 2000, pak je nepochybně taková kritika oprávněná a nařízení o součinnosti přišlo pozdě. Při podrobnějším čtení ale lze nalézt důležité pasáže o součinnosti státu s obcemi také při zveřejňování povinných informací obcemi prostřednictvím Internetu a tady bude startovní datum až od 1. 1. 2001. Obce, které nejsou městy, mají odklad dokonce až od 1. 1. 2002. Zde je tedy určitý nezanedbatelný prostor k dobré přípravě a jak v komisi ISMO, tak na odboru informatizace veřejné správy budeme hledat účinné prostředky metodické pomoci obcím, aby start internetových prezentací požadavků podle zákona o svobodném přístupu k informacím na obecních webech neproběhl tak disharmonicky, jako tomu bylo počátkem letošního roku při startu neinternetových způsobů zveřejňování informací.. Úmyslně nehovořím o pomoci finanční, ta je nyní nereálná a podle mne i jako požadavek málo oprávněná - mít informace z Internetu a informovat o sobě je ve prospěch obce, ne jen nějaká zbytečná povinnost

Na závěr si dovolím jedno optimistické konstatování a pozvání. Mnohé resorty (například MV) i některá větší města mají již nyní internetové prezentace obrovského množství zajímavých informací, mnohdy i s podrobným postupem, jak žádat o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Někdy tak lze učinit i elektronicky funkčním formulářem (například Úřad vlády). Chcete-li splnit literu zákona č. 106/1999 Sb. od 1. 1. 2001 tvůrčím způsobem, můžete se již dnes nechat inspirovat těmi, kteří jsou o krok napřed. Velká příležitost k výměně zkušeností bude zanedlouho na konferenci "Internet ve státní správě a samosprávě", kterou pořádá BMI (www.isss.cz). Zde bude krom jiného udělen Český zavináč, Zlatý erb a bude vyhodnocena nejlepší geoaplikace roku 1999. Záštitu nad posledními dvěma soutěžemi převzala osobně naše náměstkyně ministra vnitra pro reformu veřejné správy, paní prof. Ing. Yvonne Strecková, CSc. Ať jste příznivci informačních a komunikačních technologií, nebo pouze jejich vynucenými uživateli, přijeďte se podívat, nebudete litovat.