Dovolím si otevřít problematiku zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, z trochu jiného úhlu, než jak bývá dosud zmiňován. Ne tedy z pohledu, zda je tento zákon dobře či špatně formulován, zda je či není potřeba mít takovou legislativní normu.

Pouze pro úvod předesílám, že patřím k zastáncům tohoto zákona a jsem přesvědčen, že některé jeho formulační nepřesnosti či nejasnosti nejsou až tak dramatické, jak občas bývá presentováno. Ostatně se to projevuje nyní při přípravě metodického pokynu vlády, kdy problémové oblasti jsou vlastně zúženy především na otázky úhrady nákladů a okruh povinných subjektů v některých specializovaných případech. Otázky ochrany osobních údajů a případně otázky obchodního tajemství jsou věcí jiných zákonů a v souvislosti se zákonem o svobodném přístupu k informacím se pouze ukázalo, že v jejich praktickém užití je mnoho nejasností.

Dosud pomíjeným problémem, který vzniká platností tohoto zákona, je okruh informací, které musí povinné subjekty zveřejňovat (o tom, že povinnými subjekty jsou obce není pochyb a pro čtenáře tohoto časopisu nebudou většinou podstatné výsledky jednání o upřesnění jiných povinných subjektů, například FNM). Tyto povinné informace jsou v zákoně vyjmenovány v paragrafu číslo 5 a problém může vzniknout především při aplikaci písmene d) z odstavce číslo (1) tohoto paragrafu. Pro snadnější uchopení dalšího textu si písmeno d) nejprve odcitujme i s úvodním textem odstavce (1): "Každý povinný subjekt musí pro informování veřejnosti ve svém sídle a ve svých úřadovnách zveřejnit na místě, které je všeobecně přístupné, jakož i umožnit pořízení jejich kopie, tyto informace: ... d) postup, který musí povinný subjekt dodržovat při vyřizování všech žádostí, návrhů a jiných dožádání občanů, a to včetně příslušných lhůt, které je třeba dodržovat."

Samozřejmě zde je možné diskutovat o míře podrobnosti takové informace, přísně vzato by zřejmě byla v souladu se zákonem i stručná informace, že obec při vyřizování všech žádostí, návrhů a jiných dožádání občanů postupuje podle platných zákonů. Otázkou je, zda je taková informace občanovi k něčemu praktickému využitelná. Spíše ne. Zákonodárce i vláda ale zjevně zamýšleli něco jiného. Plyne to z rozboru další části zákona. Zákon v závěrečném paragrafu 21 praví: "Vláda vydá nařízení, kterým upraví součinnost orgánů státní správy s obcemi při zajišťování povinností obcí podle § 5 tohoto zákona."

Vláda takové nařízení vydala. Bylo schváleno 22. prosince 1999 a má číslo 364/1999 Sb. Toto poměrně krátké nařízení krom jiného praví, že obcím na vyžádání pomohou příslušné okresní úřady (magistráty se mohou obracet přímo na ústřední orgány státní správy). Dále se nařízení krátce zabývá problematickými písmeny c) až f) odstavce (1) paragrafu 5 zákona 106/1999 Sb. Pro uvedenou problematiku odstavce d) zákona 106/1999 je stěžejní odstavec (6) tohoto nařízení vlády č. 364/1999 Sb., který si také raději odcitujme:
"(6) K zabezpečení povinností obce, spočívajících ve zveřejnění postupů podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona, jsou příslušné orgány státní správy povinny poskytnout obcím zejména tyto informace:

1. označení nebo charakteristiku postupu,
2. číslo a název příslušného právního předpisu,
3. označení příslušného ustanovení právního předpisu,
4. potřebné doklady a další podklady požadované po žadateli,
5. stručný popis dalších činností požadovaných po žadateli,
6. správní a jiné poplatky,
7. lhůty a termíny,
8. formuláře požadované právním předpisem,
9. označení odpovědného správce popsaného postupu a datum poslední aktualizace."

Zde je třeba si uvědomit, že toto popsání postupu se naprosto zjevně netýká pouze popsání postupu povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace, jak bývá mnohdy problematika popisů postupů podle zákona 106/1999 Sb. zužována. (Popisu postupu povinného subjektu při poskytnutí informace se týká písmeno c) zákona v § 5 odst. 1), nařízení vlády č. 364/1999 Sb. řeší tuto problematiku v odstavci (7) a zde by větší problémy již nastávat neměly). Popsání postupu se týká postupu při vyřizování všech žádostí, návrhů...

Problémem písmene d) je především obrovský rozsah práce, který je zde nutno vykonat, aby byl zákon naplněn. Každá obec by měla občanovi poskytnout v určité struktuře (nejlépe podle odstavce (6) nařízení vlády č. 364/1999 Sb.) informace o tom, jak musí obecní úřad postupovat, pokud od něho občan něco vyžaduje. Příklad: občan si chce postavit garáž a měl by dostat informaci kdo, kdy a kde s ním věc vyřídí, podle jakého zákona se stavební řízení řídí, že garáž bude jednoduchou stavbou, která se bude projednávat podle příslušného paragrafu zákona, jaké doklady a podklady si musí donést, co si dále bude musit zařídit, jaké zaplatí správní poplatky, jaké lhůty a termíny bude muset dodržet a jaké bude musit vyplnit formuláře. Případně i informaci o možných opravných prostředcích, pokud nebude s vyřízením své záležitosti spokojen.

Stav příprav na realizaci tohoto ustanovení zákona zatím nevzbuzuje mnoho optimismu. Samozřejmě ne všechny potřebné informace v rámci součinnosti má pro obec na její vyžádání vypracovat okresní nebo ústřední orgán státní správy. Je zřejmé, že např. informace o tom, kdo, kdy a kde danou záležitost na jednotlivé obci vyřídí, je věcí obce samotné. Zrovna tak si budou obce muset poradit s popisem postupů při vyřizování samosprávných záležitostí (orgány státní správy mají obcím podle nařízení vlády č. 364/1999 Sb. poskytnout prostřednictvím okresních úřadů informace týkající se předmětu působnosti příslušných orgánů, což samospráva není). To by měly obce zvládnout.

Ale představa, že na všech obcích (minimálně na téměř 400 pověřených obcích) usednou stovky pracovníků ke stejným právním předpisům a začnou vypisovat popisy postupů při vyřizování všech žádostí občanů je skutečně děsivá. Jaké mimořádné množství práce by bylo vynaloženo zbytečně na popisy stejných postupů, které jsou prováděny podle jedněch právních předpisů. Obrovské množství práce a navíc naprosto nedosažitelná jednotnost postupů, protože při nejlepší vůli by stovky řešitelů téhož problému nedospěly k jednoznačně shodným výsledkům. Problém se jen mírně zmenší, pokud tyto popisy postupů bude pro své obce vypracovávat přes 70 okresních úřadů.

Přitom záměr zákonodárce při formulování zákona č. 106/1999 Sb. i záměr vlády při schvalování nařízení č. 364/1999 Sb. byl v této věci velmi jednoduchý. Potřebné popisy postupů připraví obcím příslušné orgány státní správy a poskytnou jim je prostřednictvím okresních úřadů do 28. 2. 2000. Od 1. 1. 2001 pak tyto popisy postupů budou viset na Internetu příslušných ústředních orgánů i s příslušnými centrálně vydanými formuláři a obce na takové stránky jen odkáží, případně si doplní vlastní informace kdo, kdy a kde příslušný problém vyřizuje, mohou přidat i vlastní formuláře, neupravené právním předpisem atd. Tím bude ušetřeno obrovské množství práce, bude zajištěna jednotnost zveřejněných postupů a stát bude mít zajištěn rozhodující vliv na zveřejněné popisy postupů a tím i na metodické vedení územních orgánů. Pro možnost kontroly bude zveřejněn správce příslušného postupu a datum poslední aktualizace, což ukládá § 1 odst. (6) písmeno i) nařízení 364/1999. Navíc veřejnost bude mít nevídanou možnost veřejné kontroly výkonu státní správy, protože na Internetu zveřejněné popisy postupů budou snadno dosažitelné i občanům. To je plně v souladu se schválenou Státní informační politikou a s postupným vytvářením informační společnosti, odpovídá to i cílům reformy veřejné správy (zkvalitnění výkonu správy).

To nejzákladnější v popisech postupů pro obce mělo být hotovo do 28. února 2000 (§ 3 nařízení vlády č. 364/1999 Sb.). Není. Ale v zájmu objektivity je třeba konstatovat, že orgány státní správy mají součinnost poskytnout pouze na vyžádání obcí. (Nechci se zde pouštět na tenký led úvah, zda státní orgány připravují alespoň popisy postupů pro vlastní působnost, když nevykonávají součinnost pro obce.) Pojem součinnost je uveden přímo v zákoně 106/1999 a podle právníků je součinnost poskytována až na vyžádání. Nebylo tedy možno orgánům státní správy přímo uložit nařízením vlády povinnost vytvořit pro obce popisy postupů, když se má jednat o součinnost na vyžádání. Několik prokazatelně vznesených žádostí obcí o součinnost zatím skončilo ve ztracenu.

Co s tímto problémem nyní, v situaci, kdy potřebný tlak obcí se žádostmi o součinnost podle nařízení vlády č. 364/1999 Sb. nenastal, státní orgány potřebné popisy postupů nezpracovávají a navíc se nezadržitelně blíží ono magické datum 1. 1. 2001, od kterého ze zákona č. 106/1999 Sb. platí pro ústřední orgány státní správy a pro města povinnost zveřejňovat povinné informace (§ 5 zákona, tedy i informace podle písmene d) i způsobem umožňujícím dálkový přístup, tedy především na Internetu?

Jsou samozřejmě možné různé přístupy. Od hledání viníků přes hledání řešení až po klasické mlčení. V komisi pro informační systémy měst a obcí (komise ISMO) při Svazu měst a obcí (SMO) jsme přesvědčeni, že problém je natolik důležitý, že je hodný hledání řešení, byť to bude náročné. (Komise ISMO se tohoto úkolu chopila proto, že vzniklé popisy se mají objevit na webových prezentacích měst a obcí, jedná se tedy také o problém informačních služeb.) Byli bychom neradi, aby se na obcích opakovala situace z konce roku 1999, kdy v předvečer Silvestra tajemníci a další pracovníci samospráv horečně připravovali prováděcí předpisy k zákonu č. 106/1999 Sb., protože nebyl vydán žádný vysvětlující či sjednocující pokyn. Z pozice měst a obcí se nyní snažíme vyvinout potřebný tlak na zahájení součinnosti orgánů státní správy na zpracování potřebných popisů postupů obcí při vyřizování všech žádostí občanů, pokud je takový postup v působnosti orgánů státní správy. Komise pro informační systémy měst a obcí při SMO tuto problematiku projednávala od dubna již několikrát. Připravila materiál pro předsednictvo Svazu, které jej 18. května vzalo na vědomí a uložilo předsedovi Svazu panu primátorovi Tošenovskému, aby se jménem všech obcí obrátil se žádostí o součinnost přímo na jednotlivé ministry vlády. O dalším vývoji v této otázce budeme čtenáře informovat po prázdninách.