Když na sklonku minulého roku proletěla českými médii zpráva, že na dveře Evropské unie klepá Estonsko a my stojíme nepokojně v notném odstupu za ním, zavládlo všude obrovské zděšení. Mnozí politici se v médiích začali durdit a snažili se vehementně vysvětlit, že to je nějaký omyl. Připustit možnost, že některé postkomunistické země udělaly "Tygří skok" rychleji než my sami, není právě příjemným zjištěním.

Estonsko je podle některých statistik na sedmém místě světa ve využívání Internetu, podle některých stojí dokonce výše. Ekonomické parametry v mnohém předčí naše, probíhá rozsáhlá reforma státní správy i samosprávy…

Už ale dost suché novinařiny, pojďme raději do pohádky.

V jedné malé vísce s několika malebnými dřevěnými domky a kravičkami pasoucími se okolo, se minulost snoubí s přítomností. Babička -- muttike -- jak se stařenkám tam na severu říká, právě podojila svou jedinou kravičku a postavila konve do stodoly. Stačilo několik kroků a tu samou stařenku ještě s rukama od mléka byste spatřili sedět na rozvrzané židli v dřevěném domku na návsi. Jen označení tohoto stavení příliš do malebné pohádky nepatřilo. Stálo tam totiž

Mladík připomínající poslušného sluhu stařence trochu s klávesami pomohl. Na obrazovce monitoru se začala míhat přehlasovaná písmenka neznámého ugrofinského jazyka (pro ty méně znalé, bukvy v estonštině nenajdete a ani dobrý rusista si s pravým Estoncem nepopovídá). Na druhé straně kdesi na ostrově Hiumaa se k stejnému chatu připojil babiččin strýc. Prý se živil rybolovem. Kolik mu bylo a o čem si povídali, to nechám jen na nich. Odposlouchávat hovory je přece neslušné. Třeba ale mluvili o tom, zda berou ryby či kolik kravka Kirjak (Stračena) nadojila.

Po dvaceti minutách se muttike rozloučila, na závěrečné počítání ale nedošlo. Když jsem nevěřícně zavrtěl hlavou, mladík se jen usmál. Tato služba je přece zadarmo.

Nějak se Vám to nezdá, že?

Vždyť víte, jak je to s Internetem u nás a překonat internetovou negramotnost je práce pro Sisyfa. Estonsko se touto cestou vydalo, protože ví proč. Podobná místa na vesnici měla svou výchovnou tradici i v (ne) dávné historii, ale podle pamětníků tvrdohlaví Estonci si příliš na sovětskou propagandu nepotrpěli. Politruci se museli hodně ohánět. Pak přišla nezávislost (1991) a informace se staly životní nutností. Internet zamířil i do těch nejodlehlejších míst. Na vesnicích panuje velká bída, nemá cenu si to zastírat. Pro leckterého obyvatele je problém si i koupit noviny, a tak se Internet punkt zadarmo a pro každého stal místem, kde se začala šířit osvěta v tom pravém slova smyslu. A během několika let (první veřejné připojovací body vznikaly asi před šesti roky) -- vida, takové je naše zpoždění -- se z tohoto "stavení" stala jakási "moderní škola informací".

Estonská republika, dobře si vědoma síly informací, zcela důsledně podporuje toto medium jako zdroj informací i pro ty, kteří si až dosud neuměli svět představit a třeba nikdy nevyjeli dál než do nejbližšího městečka. Ve spolupráci s evropskými institucemi, rozvojovými programy a další pomocí zejména ze Skandinávie zahájila rozsáhlé práce, které vedly k vybudování přístupových míst po celé zemi. Zadarmo. Projekt "Tygří skok" ukončil první fázi. Ta naše přítulná kočkovitá šelma se ještě ani neodrazila.

Najednou se i před běžnou vesnickou populací otevřely zcela jiné možnosti.. A výsledky jsou vidět už dokonce i u nás. Estonci dnes podnikají na Internetu i v České republice. Úspěšný server www.cvonline.cz je v estonských rukou.

O nic méně jsem nebyl překvapen, když jsem vstoupil i do té nejmenší školičky. Stará škamna, domky jako vymalované ... a počítač připojený na Internet. Všechny školy jsou připojeny povinně a dostávají většinu dokumentů touto cestou. Stát prostě platí komunikaci pro osvětu a vzdělávání.

Chcete další příklad? Na mezinárodní konferenci školských internetových projektů se Estonci (1 milion obyvatel) představili se sedmi projekty, zatímco Česká republika s jedním.

Jsou tyto služby zdarma opravdu přežitkem socialismu? Nemyslím. Je totiž docela dobře možné, že právě informace jsou tím důvodem, že národní důchod kdysi tak zaostalé země roste rychleji než ten náš a že všude ve světě považují Estonce za rovnocenného partnera mnohem více, než když se ušklíbnou nad českým byznysmenem.

O tristním stavu v našem školství, úvahách telekomunikačních společností jaký "levnější program školám nabídnout, abych stejně vydělal", už raději nechám přemýšlet jiné.

Já jen zavřu oči a znovu uvidím onu stařenku "muttike"s rukama od mléka a jejího strýce rybáře kdesi daleko a budu vědět, že aspoň někde na světě se rozum snoubí s technikou.

Naději mi ale dává, že už se začalo blýskat nad Krkonošemi, když už hromy nad Baltem dávno udeřily.