Je nepochybné, že každá nová technologie má dopady do všech oblastí, ve kterých se začne používat. Vzpomínám si na odpor školy vůči plnícím perům a poté kuličkovým tužkám: dopad byl vlastně ten, že nám je co nejdéle zakazovali.

Kult krasopisu a z něho plynoucí možnosti děti terorizovat se tehdejší škole jevila mnohem důležitější než pozoruhodný civilizační přínos, že akt psaní se díky těmto drobným a levným vynálezům stával možným takřka kdekoliv. Škola tehdy šířila analfabetismus, ale jen za podmínky, že si nad ním zachová totální kontrolu. U plnícím per a kuličkových tužek nešlo o to, že by se jimi psaly zcela nové myšlenky, ale že negramotného žáčka v moci školy posouvaly směrem k roli gramotného, na škole nezávislého občana.

Zásadní převrat v životě civilizace není tedy pouhým automatickým důsledkem nástupu nové technologie. "Doba" si žádá nové funkce, dosud zakrnělé nebo potlačené, která bude vtělena do nového předmětu (až po celou novou technologii). Tohoto předmětu pak bude "doba" užívat jako svého erbovního komunikačního prostředku, stane se jejím triumfálním symbolem, někdy i trojským koněm, bude zdrojem jejího bohatství, ale také ohrožení, fetišem a někdy i drogou.

Odcházející civilizace

V našich školách od mateřských po vysoké a od státních po soukromé pořád ještě převažuje duch odcházejícího civilizačního modelu -- jsou pojaty jako výroba vzdělanců, výuka je rozsekána do jednotlivých mezi sebou nekooperujích předmětů, oceňuje se měřitelný výkon, jednotlivci se řadí do škál podle takto naměřených výsledků, školy na sebe navazují jakožto stále "vyšší" stupně, své studenty si předávají z ruky a do ruky a nejvíce se u nich cení, jak je "nižší" stupeň připravil na vyšší, škola je tak samoúčelem, osoba a osobitost žáka rušivým elementem, paměť úhlavní mentální schopností.

Čím méně se ta která škola odpoutala od tohoto civilizačního paradigmatu, tím více pociťuje internet jako hrozbu. Některé školské instituce se předjímavě brání tím, že internet před vstupem do školy mentálně sterilizují, tedy vlastně jej redukují na osvědčené pomůcky postaru pojaté výuky jako slovník, encyklopedii, kalkulačku, rýsovací prkno a další instrumenty, které škola dokázala zbavit podvratných funkcí a tím i přitažlivosti a tajemnosti. Tak vypadal například projekt skupiny pedagogů na zavedení internetu do veřejné knihovny, který jsem měl v rukou coby posuzovatel jedné grantové agentury. Žádal velké množství finančních prostředků na nákup hardwaru a softwaru, o možnostech aktivního zapojení mladých lidí například v podobě vytváření sítí, tvořivého hledání a podpory občanské společnosti ve městě však v něm nebyla ani zmínka.

Stará škola

V čem jsou všichni ti zplozenci staré školy tak neomylně citliví na možná ohrožení jejich zatuchlého bydla internetem? Přichází se zcela jinou strukturou ani ne tak psaní a čtení jako hlavně vyhledávání. To se stává základním procesem -- schopnost hledat je ceněna nejvýš, nedohledně vysoko nad pamětí, která se z velké části přenechává technice.

Internet ruší hned několik kontrolně -- cenzurních institutů a místo nich ponechává buď libovůli nebo novou ostražitost. Přenáší zodpovědnost autorovu nebo i čtenářovu na ně samé. Podobně jako plnící pero a kuličková tužka posouvá celoživotně infantilizovaného školáka směrem k roli na škole nezávislého, postupně dospívajícího občana.

Je to jako v dobrodružném životě: vše je nezajištěno, vše otevřené. Je tok jako v nadějeplném životě: za každým rohem může být nález, dárek, objev, spasitel. Je to jako ve snu: žádná skutečná katastrofa nehrozí, stačí se probudit.

Učitel a vychovatel tu obstojí leda jako někdo, kdo vám dá dobrý tip, kde a jak hledat. Přesněji řečeno: kde a jak sám/sama hledat. Chodit po něčích dokonce po vlastních -- vyšlapaných stopách je nuda. Není předem daná nerovnost, vymezená rolemi. Učitel a Žák. Zato je permanentně proměnlivá nerovnost, kdo líp, rychleji, zajímavěji hledá, ten nalézá.

Forma dialogu

Není ale hledačů an sich. Úspěch hledání se odvíjí od otázky. Otázka je bezmocná, pokud nenajde šťastnou formulaci. Formulace složená z klíčových slov a z vysokých abstrakcí je nešťastná, neboť plodí záplavu jalovostí. Musíte umět nalézt kombinaci slov, jaká byste chtěli slyšet, nesených dikcí autora, který možná není. Vy ho musíte umět slyšet -- nebo halucinovat. Je-li v dosahu vyhledavače jediný, on vám ho v zubech přinese.

Výchova a vzdělávání za pomoci internetu se tak stává poutí, niterním divadlem, ve kterém fragment monologu náhle způsobí výtrysk dialogu.

Není to prostor organizovaný opticky: odnikud není přehled, každý pokus o výčet vzápětí ztrácí na platnosti. Tento prostor je organizovaný podobně jako slepecký, hapticky: kdekoliv můžete narazit na cokoli. Navíc při návratu nemusíte nahmatat tamtéž totéž. Nepřehlednost, nečitelnost, labyrintovost není okrajovou patologií, ale základním stavem tohoto světa nových médií. Úspěšný průchod -- nalezení toho, co jste nejspíš nehledali, ale co vás těší možná víc -- je jediným "vysvědčením". Internet tedy nemá "dopad" na výchovu a vzdělávání své epochy: on jimi je.

Těžiště výchovy a vzdělávání tak internet přesouvá tam, kde vlastně vždycky doopravdy bylo: k těm, kdo se chtějí vychovávat a vzdělávat mezi sebou, v horizontálním partnerském dialogu, ve kterém není předem daný rozdíl mezi učiteli a žáky.

(výňatky z referátu, který autor přednesl na konferenci "Odpovídá výchova dětí ke smysluplnému využívání internetu v ČR zkušenostem jiných evrpských zemí?")