Zdravotnictví se rychle stává jednou z nejdůležitějších oblastí ekonomiky. Zároveň jde o sektor, jehož vybavenost skutečně účinnými informačními technologiemi je nízká. Vyřešit tento problém však není ani trochu snadné, přičemž finance nehrají kupodivu tu nejpodstatnější roli.

Celkové výdaje na zdravotnictví se dnes v České republice pohybují mezi 7 a 9 procenty HDP, což je více než průměr střední a východní Evropy (kolem 6 %) a ne výrazně méně než průměr EU-15 (mezi 8 a 9 %). Jiná je situace v USA, kde jde o číslo kolem 15 %.

Všechny ekonomické úvahy týkající se zdravotnictví musí brát v úvahu specifickou povahu resortu: z větší části vlastněný a z ještě větší části řízený státem, mnoha způsoby regulovaný a kontrolovaný, politicky citlivý -- a kromě toho v něm jde o zdraví a životy.

Krize zdravotních systémů

Význam zdravotnictví v makroekonomickém obrazu vyspělých zemí poměrně rychle roste. Existuje k tomu několik důvodů. Všechny bez výjimky jsou zároveň potenciální nebo již aktuální příčinou krize zdravotních systémů.

Prvním z nich je postupující globalizace. Národní ekonomiky nejsou tak izolované jako dříve, celosvětová konkurence mění pohled vlád na státní rozpočty. Za veřejné zdravotnictví lze pod globalizačním konkurenčním tlakem utrácet stále méně.

Další výzvu představuje spotřební životní styl. Ten začíná převládat po celém světě, byť samozřejmě s velkými rozdíly v životní úrovni. Pro zdravotnictví to znamená, že se lidé stále více cítí být zákazníky a stále méně pacienty, bez ohledu na to, zda je k tomu zdravotní systém povzbuzuje či nikoli. V sektoru komerčních služeb lidé pozorují stále rostoucí kvalitu, proto očekávají od zdravotní péče něco podobného. Vzestup kvality v komerčním sektoru služeb má však ekonomický podklad, je dán konkurencí. Zdravotnictví jako celek pod tímto tlakem většinou není.

Příklon ke spotřebnímu životnímu stylu, ke konzumerismu, má za důsledek nárůst tzv. civilizačních chorob (dnes je zvykem nazývat je decentněji chronické choroby). Jde především o kardiovaskulární chorobu, zhoubné nádory a cukrovku. Novým trendem je to, že tyto nemoci mají podstatný podíl na počtu úmrtí nejen ve vyspělých zemích, ale také v chudších částech světa, kde se k nim ovšem přidružují infekční onemocnění: malárie, HIV/AIDS a tak dále.

Demografické trendy ve vyspělých zemích představují rovněž novou situaci, s níž se zdravotnictví musí vyrovnat. Řečeno velmi lapidárně, populace stárne a tloustne. To znamená, že ve stále větší míře trpí výše zmíněnými chronickými chorobami. Většinu jejich projevů je dnes možné když ne skutečně léčit, tedy aspoň dlouhodobě udržovat pod kontrolou. Je to ovšem nákladná záležitost. Čím více osob se to týká, tím nákladnější. Tradiční systémy financování zdravotnictví -- v Evropě jde především o solidární pojištění -- přestávají těmto nárokům stačit. Byly koncipovány v jiné době, za jiných ekonomických a zdravotních podmínek.

Význam technického rozvoje

Zároveň platí, že medicína je po technické stránce mocnější než kdykoli dříve. Stále rozšiřuje okruh léčitelných nebo aspoň stabilizovatelných stavů. Většina pacientů, které lze dnes dlouhodobě udržovat v podmínkách vcelku kvalitního života, by ještě před třiceti lety byla odsouzena k živoření nebo smrti. Tím však vyvstává nový, morálně velmi nepříjemný problém: takovou péči nelze dopřát všem ne z lékařských, ale z ekonomických důvodů. Medicína narazila na meze, které dřív neměla -- paradoxně proto, že se výrazně rozvinula. Toto dilema je stále hlubší.

Bezprostředním problémem, který si nikdo příliš nepřipouští, je hrozba globálních epidemií. S rostoucí hustotou obyvatelstva a rychlím cestováním po světě (osob i zboží, riziko je obsaženo v obojím) se zdá být jen otázkou času, kdy taková epidemie propukne. Přestože krizové plány většiny zemí doznaly poslední dobou určitých zlepšení -- pod hrozbou SARS, ptačí chřipky i hypotetického bioteroristického útoku -- nelze je samozřejmě skutečně prověřit. K tomu by došlo až ve skutečné krizi. V té by zřejmě větší problém než samotná epidemie představovalo poškození ekonomiky včetně životně důležitých služeb: zásobování teplem, elektřinou a potravinami, výpadek telekomunikací, dopravy atd. Následky by v rozvinutém světě, plně závislém na hladkém chodu infrastruktury, mohly být závažné.

Těžko bychom se mohli odvážit tvrzení, že informační technologie mohou vyřešit všechny zmíněné problémy. Efektivita zdravotnictví je však nepochybně nízká i proto, že se s informacemi v něm pracuje poměrně primitivně. Ušetřit peníze by znamenala moci je vložit jinam, do jiných složek zdravotní péče a přece jen s dnešním zablokovaným stavem pohnout.

Propojení dat a námitky

Digitální zpracování zdravotních údajů je netriviální problém. Zdravotní údaje jsou dnes vysoce heterogenní -- mají podobu ručně psané dokumentace, receptů, kartoték, rozmanitých dílčích databází, ale i vysoce specializovaných registrů (např. Národní onkologický registr). Mohou k nim patřit i výsledky laboratorních testů, v některých případech dokonce pořizované průběžně, např. pomocí implantovaného snímače.

Kdyby bylo možné tyto údaje účinně propojit do jednoho celku a uvidět jejich vzájemné vztahy, bezpochyby by to mnoha lidem zachránilo zdraví a prodloužilo život, kromě toho by léčení v mnoha případech mohlo být levnější.

Je však řada důvodů, proč jde o mimořádně obtížný úkol. Především zde jsou překážky technického charakteru. Zdravotnictví (a spolu s ním farmaceutický průmysl) je odvětví, kde se ve větší míře než jinde vyskytují izolované ostrovy dat, formátů a způsobů zpracování. Jednotlivé subsystémy (administrativa, data z lékařských přístrojů, ambulantní agenda, data plátců péče atd.) vznikaly nezávisle na sobě, nepočítalo se s tím, že někdy je bude třeba propojovat. Nekompatibilita všeho -- infrastruktury, datových modelů, databází, aplikací -- je pak nevyhnutelně značná. Mnoho klíčových údajů existuje jen v papírové podobě.

Další překážkou jsou právní a morální problémy. V medicíně se z pochopitelných důvodů pracuje s extrémně citlivými osobními údaji. Ochrana soukromí je do značné míry zajištěna právě tím, že dílčí subsystémy nelze snadno propojit. V každém z nich je tak o konkrétní osobě jen nezbytně nutné množství dat. Tento efekt není zamýšlený, není vědomou součástí dnešní převládající architektury, ale jejím pozitivním vedlejším efektem. Právě na takové věci je třeba dát dobrý pozor, bude-li se tato architektura bourat a nahrazovat jinou.

Ochrana klinických dat je zpravidla předepsána zákonem a interními předpisy zdravotnických zařízení. Tuto regulaci je třeba respektovat a hledat technická řešení, která to umožní -- a to způsobem, který je jak přesvědčivý (aby překonal kulturní a psychologické zábrany), tak vysoce spolehlivý (aby nekompromitoval podobné snahy na mnoho let dopředu, k čemuž by v případě závažnějšího selhání nevyhnutelně došlo).

eHealth -- cesta k řešení

"Je jasné, že e-health sám o sobě není a nemůže být řešením. Současně však je také jasné, že není možné uspět s reformou zdravotnictví bez využívání informačních a komunikačních technologií. Informace prostě jsou součástí zdravotní péče a podílí se na její kvalitě, bezpečnosti i dostupnosti," řekl na podzimní konferenci IT a zdravotnictví MUDr. Milan Cabrnoch, poslanec EP a jeden z hlavních průkopníků myšlenky elektronizace zdravotnictví u nás.

"Máme právě dnes jedinečnou příležitost provést zásadní změnu. Proč? Zdravotnictví je výraznou politickou prioritou. Máme proreformní vládu, která si stanovila e-goverment jako svou prioritu a současně probíhá hluboká reforma zdravotnictví. Také v Evropské unii je zdravotnictví politickou prioritou. K projednávání se připravuje směrnice Evropské unie o zdravotních službách, brzy bude zveřejněno doporučení Evropské komise o e-health. V rámci českého předsednictví v Evropské unii v první polovině roku 2009 je téma digitální integrace zdravotnictví zařazeno mezi sektorové priority naší vlády. Máme dobrou infrastrukturu pro změnu. Vláda vytvořila svou radu pro informační společnost, ministr zdravotnictví meziresortní výbor pro e-health. Výjimečný politický projekt kulatý stůl pro budoucnost zdravotnictví se zabývá hledáním politického konsensu pro zdravotnictví v příštím volebním období. Vzniklo České národní fórum pro e-health, občanské sdružení nezávislá nevládní a nezisková platforma pro odborné diskuse. Jako jediná země v Evropské unii máme celoplošně fungující projekt elektronických zdravotních záznamů, systém zdravotních knížek pacienta na internetu," uvedl dále.

IZIP: výjimečný český projekt

Projekt IZIP vznikl v roce 2001. V následujícím roce proběhla jeho pilotní fáze v Benešově, Berouně, Rokycanech a Jičíně, od roku 2003 je v komerčním provozu a dostupný všude v ČR. Provozuje jej společnost IZIP, spol. s r. o., většinu investic do něj vložila Všeobecná zdravotní pojišťovna. Hardwarové a softwarové řešení dodala IBM, datový provoz zajišťuje Telefónica O2. V současné době je IZIP omezen jen na pacienty pojištěné u VZP.

Podstata elektronické zdravotní knížky v pojetí IZIP spočívá v tom, že se veškerá pacientova historie -- vyšetření, výsledky laboratorních testů, předepsané léky, prostě všechny údaje o zdravotním stavu a léčbě -- ukládá do jednotné databáze. Ta je přístupná z webu, přičemž se počítá s tím, že přístup k ní má jak sám pacient, tak jeho lékaři, typicky praktický lékař a různí specialisté.

Přístup je samozřejmě omezen a chráněn. V zásadě platí, že přístupová práva nastavuje sám pacient. Svá data může zpřístupnit jednak lékařům registrovaným v systému IZIP -- ti pak mohou do jeho zdravotní knížky i zapisovat -- jednak dalším lékařům. Výjimku mají záchranné služby; jejich operátoři mohou do databáze nahlédnout i bez souhlasu pacienta.

Jde o technologicky i koncepčně pokročilý projekt, ojedinělý i ve světovém měřítku. Vyvolal politické spory i obsáhlou diskusi mezi zdravotnickou veřejností. Mohl by představovat důležitý český příspěvek k problematice dalšího rozvoje zdravotních systémů v Evropě.