Pojem "přístupnost" jsme se naučili slýchat v posledních letech zejména v souvislosti s webovými stránkami na internetu, obecně lze potřebu přístupnosti shrnout tak, že přístupné webové stránky by měl být schopen procházet úplně každý, a to bez ohledu na používanou technologii nebo třeba zdravotní postižení. Právě v kombinaci se zdravotně postiženými se přístupnost skloňuje nejčastěji. Přitom je to tak trochu omyl, neboť dodržení základních principů přístupných informací umožňuje jejich komplexnější a lepší zpracování a to nejen právě zdravotně postiženým uživatelům, ale třeba i vyhledávačům, programům pro automatickou analýzu obsahu a dalším technologiím. Stručně řečeno, přístupný web je takový, z nějž si informace může čerpat jak běžný uživatel, tak hendikepovaný člověk nebo třeba nějaký program.

Dnes máme nejen celosvětově, ale také v podmínkách naší země (která je tradičním lídrem této problematiky v Evropě) poměrně dobře vyřešenou přístupnost webových stránek úřadů a veřejných institucí. Existuje k tomu závazná legislativa (Vyhláška č. 64/2008 Sb., o přístupnosti) a většina povinných subjektů ji dodržuje. Dále máme také, i když ne úplně dokonale, vyřešenu práci zdravotně postižených s takovými komunikačními nástroji jako jsou třeba datové schránky.

Stojíme však na okraji pomyslného pole, které se jmenuje přístupnost dokumentů, které vesměs můžeme přirovnat k zatím nezorané kupce zeminy, z níž musí vzniknout něco úrodného. První otázka, která asi napadne každého, je proč "přístupné dokumenty"? Odpověď je na první pohled jednoduchá a lze použít analogii s webem. Potřebujeme, aby se s obsahem dokumentu mohl seznámit každý, komu je dokument určen. O trochu složitější už je vysvětlit konkrétní důvody, proč by i dokumenty měly být přístupné. Oprostěme se teď od samotného významu slova "přístupný", který jako by evokuje, že každý dokument musí být k dispozici každému. Takhle to samozřejmě – na rozdíl od webu – není. Zatímco webové stránky jsou vesměs veřejné a informace na nich umístěné jsou ve většině případů obecné a určené všem. Dokument je naopak mnohdy určen konkrétním osobám. A tedy stále platí, že na bezpečnosti a předávání dokumentu se nic nemění. Jak si tedy máme – v tomto případě – to slovíčko "přístupný" přeložit? Stejně jako moucha nepochopí problémy slona, který dostal za úkol vyjet nahoru výtahem do dvanáctého patra, ani tak většina lidí nedokáže bez jasného vysvětlení pochopit smysl přístupnosti.

Uveďme si to tedy na konkrétním příkladu z praxe. Nevidomý člověk žádá úřad o "něco". Protože je zvyklý pracovat elektronicky, zřídil si datovou schránku a podá úřadu svoji žádost prostřednictvím datové schránky. Úřad vypracuje rozhodnutí, které musí dle zákona doručit jako elektronický dokument do datové schránky žadatele. Platná legislativa, týkající se archivnictví a spisové služby, dokonce říká úřadu, že takový dokument musí být ve formátu PDF/A. Úřad tedy pošle dokument PDF/A do datové schránky, žadatel jej otevře a s napětím očekává jeho obsah a ono nic. Pro nevidomého uživatele může být naprosto nečitelný.

Jak k tomu došlo? Příčin může být mnoho. Například úředník dokument vypracoval na papíře, podepsal a pak jej pouze naskenoval, uložil jako PDF, opatřil náležitostmi, které k elektronickému dokumentu patří a odeslal jej do datové schránky. Našemu nevidomému žadateli byl tak doručen dokument, který je po právní stránce naprosto v pořádku, neboť se jedná o řádně elektronicky podepsané PDF, ale protože úřad netušil nic o "textové vrstvě" u naskenovaných dokumentů, a protože dokument byl při digitálním podepisování uzamčen, náš žadatel prakticky nemá žádnou možnost, jak se s tím, co v daném rozhodnutí je napsáno, seznámit. Můžeme to přirovnat k tomu, když bychom si posílali papírové dokumenty napsané neviditelným inkoustem. Pojďme u tohoto příkladu zůstat a říci si něco víc právě o těch potřebách přístupného obsahu dokumentů. Kdyby totiž úřad věděl, co je přístupnost dokumentů, vytvořil by sice naskenovaný dokument, ale jeho aplikace pro vytváření PDF by ho již při skenování opatřila takzvanou textovou vrstvou. Dokument by tedy na obrazovce vypadal úplně stejně, avšak náš nevidomý žadatel by měl možnost si tu textovou vrstvu přečíst.

Takže hlavní otázka, kterou si nyní na prahu odborných diskuzí o přístupnosti dokumentů klademe zní: "K čemu jsou nám moderní komunikační nástroje, když jimi posíláme neviditelné dokumenty?" Z praxe velmi dobře vím, že proudí-li z veřejné správy technicky nečitelné dokumenty, je to způsobenou tím, že úřady skutečně neví o tom, že je potřeba dokumenty tvořit tak, aby se s nimi mohli seznámit třeba i zrakově postižení. Zde jsme udělali první kroky v legislativě, která jde v ruku v ruce s již dávno fungujícím principem, že nemůže-li se vinnou úřadu příjemce seznámit s dokumentem, ve kterém je rozhodnutí, je povinností úřadu tuto diskriminaci napravit. "Jenomže co máme dělat?" Ptají se právem úřady. A okruhem se tady vracíme na začátek, kde si opět musíme připomenout, že zatímco u webových stránek úřady vědí, jak postupovat, je přístupnost dokumentů tématem natolik novým, že pro potřeby s ní související ještě nebyly stanoveny základní definice, natož pak konkrétnější metodika. Když se vrátíme ke zrakově postiženým, nemůžeme se pak mnohým z nich divit, že nás kritizují, že s takovou pompou chystaná modernizace veřejné správy nadělala – alespoň pro ně – víc škody, než užitku.

Na Ministerstvu vnitra ČR je nyní zřízená Pracovní skupina pro problematiku přístupnosti dokumentů, v níž jsou zástupci zdravotně postižených jako příjemců elektronických dokumentů, veřejné správy jako tvůrců takových dokumentů, ale třeba i zástupci konsorcia tvorby standardů PDF či zástupci vysokých škol. Tak široké spektrum odborné veřejnosti je jedním z klíčů úspěchu a ke splnění našeho společného cíle, kterým je definovat, co to vlastně jsou přístupné dokumenty a jak je budeme vytvářet. Kompromisů bude zapotřebí na obou stranách stolu. Veřejná správa se bude muset naučit respektovat nejen potřeby zdravotně postižených, ta to ale bude mít jednodušší o to, že o tvorbu dokumentů se v úřadě vždy stará nějaký informační systém. Bude tedy postačovat, když informační systém bude umět generovat správné dokumenty. Zdravotně postižení si na druhou stranu nemohou myslet, že jim bude zpřístupněno vždy všechno. Například u obrazových dokumentů asi nikdy nenajdeme způsob, jak narovnat znevýhodnění nevidomých.

Stojíme před zodpovězením několika zásadních otázek. Mezi ty nejdůležitější jistě patří, jakých dokumentů se povinnost být přístupné bude týkat, jakými metodickými postupy pomůžeme úřadům při tvorbě dokumentů, jaký zvolíme kvalitativní standard pro to, zda dokument již je přístupný, nebo ještě není. Čeká nás i řada další práce. Například musíme zmapovat možnosti zdravotně postižených uživatelů a zejména zanalyzovat obvykle používané principy práce s dokumenty. Musíme také zjistit, jaké možnosti nám přímo nabízí standardy PDF a zda nebude problém z části vyřešen pouhým striktním dodržováním specifikací. V neposlední řadě nás čeká příprava návrhu opatření a metodik a pochopitelně také spolupráce v této problematice na evropské úrovni, kde jsme se v loňském roce stali nositeli tohoto tématu v rámci organizace DLM forum, která se zabývá digitálními dokumenty.

Jsme na začátku, ale výchozí pozice nemáme vůbec špatné. Víme, co chceme a máme legislativní i metodické způsoby, jak toho dosáhnout. Děláme to v příhodný čas, neboť jsme uprostřed rozvoje elektronizace veřejné správy. A máme nejen odborníky, ale i řadu těch běžných uživatelů, kteří nás umí svými reálnými potřebami a problémy motivovat.